.jpg)
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž Egypťané si této kontinuity byli vědomi a učinili ji součástí své historické paměti – v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur (zejména kultury badárské,merimdské a nakádské), když kolem roku 3150 př. n. l. došlo k ustavení prvníegyptské dynastie a jednotného centralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických anáboženských rysů, které Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivých historických obdobích byly preferovány jen různé stránky těchto paradigmat, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specifickéegyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce 640/641.
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l.v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu[5] a jeho třetí nástupce Amenhotep III. nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu,“[6] z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci[7] – Núbijci, Asyřany,Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou;[8] teprve od přelomu 2. a 3. století je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčí invence.[9] Její definitivní zánik přinesl až nástup křesťanství.
Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a „moderní“. Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů; otázka míry jeho skutečného vlivu na utváření ostatních starověkých civilizací je ovšem stále předmětem diskusí. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např. hermetismus), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.
Vědeckým výzkumem starověkého Egypta se zabývá historická věda – egyptologie. V jejím rámci je pojem „starověkého“ či „faraonského“ Egypta časově vymezován od období konce pravěku bezprostředně předcházejícího vzniku sjednoceného státu až do dobytí země Alexandrem Makedonským v roce 332 př. n. l.
Předdynastická doba
Archeologické výzkumy naznačují, že vyvinutá egyptská společnost sahá daleko do pravěku.[32] Nil, okolo kterého se soustřeďuje většina obyvatelstva země, je pro egyptskou kulturu životodárnou řekou od doby, kdy se kočovní lovci-sběrači usadili podél Nilu během pleistocénu. Stopy tohoto raného obyvatelstva se objevují ve formě artefaktů a skalních maleb podél teras Nilu a v oázách. Předdynastické období patří do období neolitu (10 000 – 4 700 př. n l.). Některé autority nicméně kladou začátek předdynastického období mnohem dříve, do starého paleolitu.
V době neolitu existovalo na území Sahary a v nilském údolí několik kultur. Důkazy také naznačují lidské osídlení v jihozápadním koutu Egypta, blízkoSúdánských hranic, před rokem 8000 př. n. l. Většinu nalezišť tvoří sezónně obývané tábory lovců, rybářů, alovců-sběračů používajících kamenné nástroje. Ze 7. tisíciletí př. n. l existují náznaky pastýřství a kultivace obilovin.
Klimatické změny a/nebo nadměrná pastva koncem neolitu vedly k vysoušení západní oblasti a vytvářeníSahary [32]. To vedlo k opouštění dnešní Západní pouště a stěhování obyvatel do údolí Nilu a jejich koncentraci zde. Postupně vznikla více centralizovaná společnost s rozvinutým zemědělským hospodářstvím. Došlo ke vzniku společenských vrstev a k jejich hierarchizaci.
V údolí Nilu se vystřídalo několik kultur (kultura el-Omari, Merimdská kultura, Fajjúmská kultura,kultura Maadí, Badárská kultura, kultura Nakáda), z nichž některé existovaly současně, ale na různých místech a vzájemně se ovlivňovaly. Obyvatelé nilského údolí již měli rozsáhlé obchodní styky s okolními oblastmi, hlavně s Palestinou.
Do roku 6000 př. n. l. se v údolí Nilu objevilo organizované zemědělství. V té době Egypťané chovali dobytek a také stavěli rozlehlé budovy. Už okolo roku 4000 př. n. l. se používala malta.
.jpg)
Archaická doba
Archaická doba připadá přibližně do let 3150–2700 př. n. l. a zahrnuje období 1. a 2. dynastie.
V roce 3150 př.n.l. došlo ke sjednocení Egypta. Mezi lety 5500 př. n. l. a 3100 př. n. l., během předdynastického období, vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jako Horní Egypt (Ta Shemau) a Dolní Egypt (Ta Mehu). Dělící linie procházela zhruba oblastí dnešní Káhiry. Dolní Egypt byl tvořen pravděpodobněji městskými státy.
Kolem roku 3000 př. n. l. byly tyto dva státy sjednoceny (násilně ]nebo sňatkem). Podle legend sjednotil starověký Egypt první král - faraon Menes. Administrativním střediskem sjednoceného království se stal hornoegyptský Cenej (Cínev, řecky This).
.jpg)
Stará říše
Stará říše připadá přibližně do let 2700–2180 př. n. l.[2] a zahrnuje období 3., 4., 5. a 6. dynastie.
Období Staré říše začíná založením 3. dynastie, kterou založil vládce Džoser, který si jako první nechal vystavět jako svou hrobku pyramidu. Z tohoto období pochází nejznámější egyptské památky - pyramidy v Gíze.
Počátkem tohoto období si Egypt podmanil Sinaj (naleziště mědi a tyrkysu) a Núbii (zde bylo zlato, dřevo a zvířecí kůže). Záhy však propukly nástupnické boje, které měly za následek založení úřadu správce Horního Egypta, který měl obnovit vládcovu autoritu na tomto území. Správcovství jednotlivých částí Egypta (nomů) ze své funkce těžili, jejich moc rostla, ženili se s egyptskými princeznami a jejich úřad se stal dědičným.
Ke konci období Staré říše došlo k sociálním nepokojům, vnitřním rozbrojům a bojům o moc mezi jednotlivými nomarchy (správci nomů), k nájezdům vnějších nepřátel a úpadu zemědělství. Nakonec se země rozdělila na několik nezávislých částí.
Střední říše
Střední říše připadá přibližně do let 2064–1797 př. n. l. a zahrnuje období 2. poloviny 11. dynastie a 12. dynastii.
Poslední fázi vojenského konfliktu mezi severním a jižním královstvím zahájil přibližně ve 14. roce své vlády[34] vesetský panovník Mentuhotep II. Průběh událostí není znám; podnětem k tažení nejspíše byla vzpoura v cenejském nomu. Klíčové pravděpodobně bylo dobytí pohraničního Sautu (Asjútu), které následovalo po jejím potlačení, a také fakt, že nedlouho před tím zemřel henennisutský panovník Merikare, takže jeho nástupce vládl jen několik měsíců. Zdá se, že poté se správní síť severního království zhroutila a že její představitelé se snažili co nejdříve postavit na stranu vítězného Mentuhotepa; pohřebiště severního hlavního města mohlo být podle svědectví archeologie vypleněno. Výrazem upevnění autority královské moci za Mentuhotepa a jeho dvou nástupců bylo znovuzahájení budování kamenných monumentů a organizování náročných obchodních výprav do Byblu a doPuntu.
Je možné, že za Mentuhotepa IV. vyvolala centralizační politika odpor nomarchů ve středním Egyptě;[38] podrobnosti o králově původu ani jeho vládě nejsou známé a jeho nástupcem a prvním panovníkem 12. dynastie se stal Amenemhet I. – muž nekrálovského původu, který velmi pravděpodobně původně zastával úřad vezíra. Sídlo vlády přenesl do nově založeného hlavnímo města Amenemhetictaueje ležícího ve fajjúmské oblasti, jíž pak byla zejména za Senusreta II. a Amenemheta III. věnována velké pozornost vybudováním rozsáhlého zavodňovacího systému; to dynastii umožnilo oprostit se od dosavadních politických elit a vytvořit novou vrstvu úředníků závislých výhradně na králi. Amenemhet I. nechal vybudovat řadu pevností v Egyptě i v Núbii, zejména tzv. Vládcovy zdi na severovýchodní hranici. Není jasné, čím byly zjevné obavy o bezpečnost motivovány. Nejspíše jejich cílem bylo zajistit bezproblémový přístup k núbijským zlatým dolům a k nalezištímtyrkysu na Sinaji. Na druhou stranu ale právě z Amenemhetovy doby pocházejí doklady o nasazení armády proti Asijcům v deltě,takže dalším úkolem Vládcových zdí mohla být i ochrana před nekontrolovanou migrací cizinců do Egypta podobně, jak tomu bylo o něco později při uzavření hranic s Núbií Senusretem III.
Panovníci Střední říše aktivně prostřednictvím různých strategií prosazovali centralizační politiku s cílem přímého řízení země královským dvorem. Zatímco za vlády 11. dynastie začali být nomarchové, kteří sehráli výraznou roli v procesech vedoucích k zánikuStaré říše a v tradici První přechodné doby spravovali nomy poměrně samostatně, při souběžném snížení svého počtu kontrolováni královskými úředníky, Amenemhet I. a jeho nástupci usilovali jejich vliv dále oslabit prostřednictvím měst, která se nově stala administrativními středisky. Jejich správu s přilehlým územím vykonávali jmenovaní starostové, přičemž postavení nomarchy získávali a případně mohli zdědit jen nejvyšší úředníci v nejdůležitějších městech, kteří ale nedosahovali jejich původní moci. Za Senusreta II.byli synové stávajících nomarchů vychováváni v hlavním městě v kapu a poté jmenováni do úřednických funkcí buď přímo v rezidenci nebo jinde v regionech. Tento proces vyvrcholil za Senusreta III., kdy úřad nomarchy definitivně zanikl[40] a dosavadní role vykonávaná rodovou aristokracií v rámci státní správy byla přenesena na nově vytvořený byrokratický aparát. Změny v politické organizaci, jejichž výsledkem byla vyšší efektivita správy a současně intenzivní dohled vlády nad celkem společnosti, a s nimi spojená změna v chápání postavení panovníků vedla k proměně společnosti jako celku: významu nabyla „středostavovská“ městská společnost (v Egyptě ovšem reprezentovaná písařem jako králi oddaným úředníkem) a pro ni typická představa „lidštějšího rozměru“ světa a důležitosti jednotlivce ve vztahu k vládě a tedy (v důsledku typicky egyptské představy jejich propojení) i ke „kosmu“. O těchtosvětonázorových změnách podává svědectví např. zavedení povinných prací ve prospěch státu, rozšíření vešebtů pro potřeby posmrtného života a svým rozvojem a novými tématy především soudobé písemnictví.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat