Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l., jež expandovala do značné částiantického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím akulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdějšíbyzantskou říši.
V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury,umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury shelénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcelaromanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu.
Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob Druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonáványmše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebobiologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština,španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích.Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejšímřímském
právu
.gif)
právu
.gif)
Legendy a králové
Podle starořímských pramenů se založení města Říma datuje do roku 753 př. n. l., což bylo později přijato za počátek římského letopočtu (ab urbe condita – od založení města). Zřejmě již od 10. století př. n. l. existovala na Kapitolu a Palatinuprvní sídla. Později se osady rozšířily i na okolní pahorky při řece Tibeře, z kterých pak jejich pozvolným spojováním vzniklo město, jehož náboženským a politickým centrem se stal Kapitol. Založení města uprostřed 8. století př. n. l. se zhruba kryje s počátkem řecké kolonizace Itálie.
Podle legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje. Přeživší Trójané měli být prý přivedeni na území Latia hrdinou Aeneem, synem Anchísa a bohyně Venuše. Potomky Aenea byli bratři – dvojčata – Romulus a Remus, kteří byli na příkaz krále města Alba Longa brzy po narození vhozeni do Tibery. Dvojčata se však neutopila a poté, co se ocitla na břehu, uslyšela jejich pláč vlčice, která oba chlapce odkojila. Bratři později krále Amulia porazili a založili si vlastní město, jehož vládcem se nakonec stal Romulus. Remus, který se začal Romulovi posmívat a přeskočil brázdu označující budoucí hradby města, byl nato Romulem zabit. Po Romulovi vládli městu další tři mýtičtí králové. Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky. Za Tulla Hostilia si Řím v roce659 př. n. l. upevnil své postavení zničením Alby. Ancus Marciuszaložil přístav v Ostii. Král (rex) měl pravděpodobně nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Současně stál v čele rodových vůdců – senátorů (stařešinů), kteří vykonávali poradní funkci. Obyvatelstvo bylo rozděleno na tři tribue (kmeny), které se dělily na kurie a rody, podle nichž se scházelo lidové shromáždění
Na konci 7. století př. n. l. napadli ŘímEtruskové, kterým se město zdálo příliš mocné. Za vlády etruských králů Řím přesto rychle vyrostl v největší město Apeninského poloostrova a domohl se velkého hospodářského významu, neboť kontroloval důležité obchodní trasy: Via Latina a Via Salaria. Prvním etruským králem se v roce 616 př. n. l. stal Tarquinius Priscus. Král Servius Tullius prý nechal postavit městské hradby a provedl také setninovou reformu vojska a lidového shromáždění. Poslední římský resp. etruský král, Tarqinius Superbus („Vzpupný“), byl z města vyhnán aristokraty pod vedením Lucia Junia Bruta, protože, jak tvrdí prameny, jeho syn měl znásilnit a donutit k sebevraždě ctnostnou římskou matrónu Lukrécii. Tarquinius se nevzdal a požádal o pomoc jiného etruského krále, Porsennu, který se podle názoru některých historiků zmocnil Říma kolem roku 507 př. n. l.. Jiní historici se ovšem domnívají, že Porsenna Řím nedobyl. Podle legendy zachránil Řím před jeho útokem jediný muž – Horatius Cocles. Pravděpodobněji si však Římané zajistili svobodu vysokým výkupným. Když se Řím někdy kolem roku500 př. n. l. zbavil etruské nadvlády, jeho vliv v Itálii, nebo zatím spíše jenom v Latiu, výrazně vzrostl.
Rok 509 př. n. l., který se tradičně udává za datum této události, byl přijat až mnohem později a není pokládán za příliš jistý. Zřejmě byl odvozen od vyhnání Peisistratovců z Athén v roce 510 př. n. l. Pravděpodobnější dobou přeměny království v římskou republiku – res publica („věc veřejná“) – byl patrně počátek 5. století př. n. l., kdy již moc Etrusků výrazně poklesla. Kulturně byli Římané ve svých počátcích vystaveni silnému vlivu Etrusků. Jejich prostřednictvím se dostali rovněž do kontaktu s řeckou kulturou. Příkladem jsou etruská čísla, od Etrusků bylo převzato rovněž písmo (z něhož se později vyvinula latinská abeceda), ptákopravectví (auspicia), pohřební rituály a mnohé další kulturní vymoženosti a náboženské zvyklosti.
.jpg)
Vznik republiky, dobytí Apeninského poloostrova
Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám. Polybios, řecký historik a učenec, popsal římskou republiku jako kombinaci monarchie (magistrátské úřady), aristokracie(římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Vládu ve státě vykonávali dva každoročně volení konzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadů. Jejich volba náležela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených, hrál významnou roli, nicméně až do doby principátu nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z jeho autority. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které bylo rovněž důležité, neboť rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústřední místo římské republiky představovalo Forum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.
V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala zplebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval patrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.
Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského atrestního práva, stejně jako procesního řádu. Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci interpretovat práva ke svému prospěchu. K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům zajišťovaly vážnost a autoritu (dignitas et auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem resp. reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (Mons Sacer), čímž znemožnili obranu Říma a přinutili patricije k ústupkům.
Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů tribunů lidu, legalizace manželství s patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce 366 př. n. l.). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce 287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona lex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie – nobilita.
Tajemství relativně rychlého římského rozmachu spočívalo v uzavírání spojenectví s kdysi mocnými, avšak nakonec poraženými nepřáteli, kteří se následně stali loajálními římskými spojenci. Podmaněnou Itálii pokryli Římané sítí silnic, systémem předpolí a hlásek a na strategicky významných místech byly zakládány latinské kolonie, což jim zajistilo upevnění kontroly nad dobytým územím a utužení spojenectví s italskými kmeny. Z tohoto období svých dějin vyšel Řím jako pevný státní útvar s mocnou armádou a značnými předpoklady k dalšímu růstu. Tím byly položeny základy k jeho budoucímu územnímu rozmachu.V 5. století př. n. l. vedl Řím četné války jak se svými latinskými sousedy, kteří nakonec v roce 493 př. n. l. uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tibeře hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskými italickými kmeny, jako byli třeba Aequové či Volskové. V roce 396 př. n. l. Římané v čele s diktátorem Marcem Furiem Camillem po téměř desetiletém boji zničili svého mocného soupeře – etruské město Veje. Tato událost se stala prvním krokem na cestě k římskéhegemonii v celé Itálii. Po porážce v bitvě u řeky Allie byl přesto Řím dobyt a vydrancován Galyvedenými náčelníkem Brennem (387 př. n. l.). Pouze Kapitol se svým opevněním dokázal odolat jejich útoku. Brennus a jeho Galové sice po zaplacení výkupného z města odtáhli („Vae Victis!“). Nicméně v následujících letech pokračovali v opětovných vpádech do střední Itálie a ohrožovali tak Římany, kteří proto vybudovali tzv. Serviovy hradby. Porážka Říma oslabila jeho postavení mezi ostatními italickými kmeny. Příští půlstoletí se tudíž vyznačovalo neustálými boji s Galy a také spory s latinskými spojenci. Následovala první samnitská válka (343-341 př. n. l.) a druhá latinská válka (340-338 př. n. l.), po jejímž skončení byl latinský spolek rozpuštěn a většina Latinů obdrželařímské občanství. Na přelomu 4. a 3. století př. n. l. Římané v dalších dvou válkách definitivně sraziliSamnity, čímž si tyto vnitrozemské kmeny Itálie definitivně podrobili.
Pyrrhos, punské války – Hannibalova invaze do Itálie
Ve třetí samnitské válce (298-290 př. n. l.) Římané zdolali hrozivou koalici Samnitů, Lukánů, Sabinů, Umbrů, Galů a Etrusků. To jim umožnilo získat kontrolu nad celou Itálií. V roce 282 př. n. l. se Řím zapletl do soupeření řeckých obcí v oblasti zvané Magna Graecia, když podporoval města Thúrie a Rhégion proti zdejšímu nejmocnějšímu městu, Tarentu. Tarenťané se v boji proti Římanům spojili sépeirským králem, Pyrrhem, který se v roce 280 př. n. l. vylodil v Itálii a postavil se do čela protiřímské aliance tvořené kromě místních Řeků také Lukány, Brutijci a Samnity. Navzdory opakovaným porážkám se římský politický a spojenecký systém ukázal být dostatečně odolný. Římané, místo aby přijali Pyrrhem nabízené mírové podmínky, pokračovali tvrdohlavě ve válce a znemožnili tak Épeirotům využít jejich příslovečně draze vykoupená „Pyrrhova vítězství“. Pyrrhovo postavení v Itálii se nakonec stalo neudržitelným. Poté, co po porážce v bitvě u Beneventa v roce 275 př. n. l. odplul zpět do Řecka, dobyli Římané všechna řecká města včetně Tarentu.
Válka s Pyrrhem byla jakousi předzvěstí dalších, mnohem náročnějších bojů, které měly brzy následovat. Růst římské moci na italském poloostrově vedl nevyhnutelně ke konfliktům s jinou velkou mocností západního Středomoří – s Kartágem – které sledovalo vlastní dalekosáhlé politické a obchodní zájmy. Předmětem sporu se stala Sicílie, kde se stále více střetával vliv obou států. Díky fénickékolonizaci získala západní a severozápadní část ostrova punský charakter a byla pevnou součástí kartáginské námořní říše. Na východě a jihu se od 8. století př. n. l. usazovali Řekové. Zdejší nejmocnější řecké město, Syrakusy, bylo s Kartáginci v trvalém konfliktu.
Po incidentu v Messaně a následném římském zásahu se rovnováha sil na Sicílii vychýlila ve prospěch Římanů, což vyprovokovalo punskou flotilu k útoku na italské pobřeží. Původně nepatrný, lokální spor tak v roce 264 př. n. l. přerostl v rozhořčený válečný konflikt mezi oběma mocnostmi – v první punskou válku (264-241 př. n. l.). Na souši sice Římané sklízeli jeden úspěch za druhým, avšak na moři byli proti Kartágu bezmocní. Aby narušili kartáginskou námořní dominanci, vybudovali vlastní flotilu. Po několika porážkách a zvratech v průběhu války se Římané nakonec pevně usadili na Sicílii a rozdrtili kartáginskou flotilu v námořní bitvě u Aegatských ostrovů v roce 241 př. n. l.
Po této porážce Kartáginci požádali o mír. V mírově smlouvě s Římem ztratilo Kartágo Sicílii a zavázalo se k placení vysokých reparací. Kvůli tomu se mu nedostávalo peněz k vyplacenížoldnéřské armády a během její následné vzpoury se Římané zmocnili také Sardinie. Kartágo se však přesto velice rychle znovu postavilo na nohy, k čemuž mu dopomohl vojevůdceHamilkar Barkas a jeho nástupci z rodu Barkovců. Aby vykompenzovali ztráty Kartága v první punské válce, zaměřili své úsilí do Hispánie a během několika málo let zde zřídili novou punskou koloniální říši. Římané se jejich výboje pokusili omezit: v roce 226 př. n. l. muselHasdrubal Sličný, Hamilkarův zeť, uznat řeku Ebro za hranici římské sféry vlivu. Římané v této době zůstávali taktéž aktivní. Nejdříve v bitvě u Telamonu odrazili ohromný vpád Galů do Etruriea následně si podrobili celou Předalpskou Galii (dnešní severní Itálie). Po porážce ilyrskýchpirátů rovněž posílili své pozice na východním břehu Jaderského moře.
Když Hamilkarův syn Hannibal napadl v roce 219 př. n. l. město Saguntum, které sice bylo římským spojencem, ale leželo jižně od řeky Ebro, žádali Římané Hannibalovo vydání. Po zamítavé reakci z Kartága vypukla mezi Římany a Kartáginci druhá punská válka (218-201 př. n. l.). Hannibal podnikl namáhavou a strastiplnou cestu Hispánií a jižní Galií a po překročení Alp vpadl se svým vojskem do Itálie. Po sérii několika geniálních vítězstvích nad Římany, v bitvě u Trasimenského jezera a především v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. (jednalo se o nejtěžší porážku v římských dějinách vůbec), přivedl Hannibal Řím na pokraj záhuby. V tomto osudovém momentě se však opět osvědčila vnitřní semknutost římské společnosti a nezdolnost římského spojeneckého systému, takže i přes svá vítězství zůstal Hannibal v Itálii víceméně izolován. Římská protiofenzíva přivedla válku na Sicílii a do punské Hispánie. Římský vojevůdce Scipio Africanus, který dobyl na Kartágincích Hispánii, se v roce 204 př. n. l. přesunul do severní Afriky a v roce 202 př. n. l. porazil Hannibala v rozhodující bitvě u Zamy.
Kartágo se muselo vzdát veškerých svých mimoafrických území, rozpustit svoji flotilu a bylo nuceno vyplatit Římanům ohromné válečné kontribuce, čímž byla definitivně zlomena jeho moc. V zahraniční politice se stalo zcela závislým na vůli Římanů. Přesto si zachovalo významné obchodní postavení. Řím se po svém vítězství v druhé punské válce stal přední mocností západního Středomoří. Stejně jako Sicílie a Sardinie se rovněž Hispánie stala římskou provincií.
Expanze ve východním Středomoří
Bezprostředně po vítězství nad Kartágem se římská politika zaměřila na východ. Seleukovský král Antiochos III. a makedonský král Filip V. využili vnitřní nestability ptolemaiovské říše a rozdělili si její území v Malé Asii. Helénistické státy, Pergamon a Rhodos, ohrožené touto aliancí se v roce 201 př. n. l. obrátily na Řím se žádostí o pomoc. S Filipem V., který se během druhé punské války spojil s Hannibalem, se Římané střetli již v nerozhodné první makedonské válce. Senát se tudíž ochotně chopil této záminky k boji, čímž byla zahájena druhá makedonská válka. Konflikt skončil v roce 197 př. n. l. římským vítězstvím v bitvě u Kynoskefal, které definitivně pohřbilo makedonskou hegemonii v Řecku. Na isthmických hrách v Korintu v roce 196 př. n. l. tak mohl Titus Quinctius Flamininus slavnostně vyhlásit svobodu Helénů.
K dalšímu angažování ve východních záležitostech přiměla Římany expanze ambiciózního seleukovského krále Antiocha III. v Malé Asii a v Řecku, s nímž v letech 192-188 př. n. l. vedli boj. Po římském vítězství v bitvě u Magnésie se Antiochos musel vzdát většiny svých území v Malé Asii. Tím se Římu podařilo neutralizovat všechny své potencionální soupeře a stal se tak nejmocnějším státem rovněž ve východním Středomoří. Poslední pokus o obnovení makedonské převahy v Řecku byl potlačen po vítězství Lucia Aemilia Paulla nad králem Perseem v bitvě u Pydny v roce 168 př. n. l. v průběhu třetí makedonské války. Makedonské království bylo následně rozděleno do čtyř států. Ve stejném roce byl římskou diplomacií odkázán do příslušných mezí také seleukovský král Antiochos IV. Epifanés, který se pokusil zmocnit Egypta.
V roce 148 př. n. l. byla Makedonie po poslední protiřímské vzpouře přeměněna v římskou provincii. Konflikt s numidským králemMassinissou, který byl spojencem Říma a svévolně napadal kartáginské území, vehnal Kartágo do třetí punské války. Na jejím konci byla punská metropole zničena a prokleta Římany, jimž velelScipio Aemilianus, adoptivní vnuk přemožitele Hannibala. Dobytá území byla přeměněna v provincii Afriku. V roce 146 př. n. l. vzala po porážce achajského spolku za své i nezávislost Helénů. Stejný osud jako Kartágo postihl i Korint. Město bylo zničeno, jeho obyvatelé prodáni do otroctví a elity deportovány do Říma. V roce 133 př. n. l. se stal Pergamon na základě závěti posledního pergamského krále římským majetkem a následně byl přeměněn v provincii Asii.
V nových provinciích, především v bohatých východních zemích, byly v této době vybírány daně prostřednictvím soukromých výběrčích z řad římských jezdců (equites) a patricijů. Ti za to státu odváděli určitou fixní částku. Přirozeně bylo celkem běžné, že skutečně vybrané množství daní bylo mnohem vyšší. Výkon funkce státu se tak stal soukromou záležitostí. Tento nadměrný výběr daní vedl v dotčených provinciích k drancování posvěcenému zákonem, což vedlo k nespokojenosti obyvatelstva a k povstáním. Římská vítězství byla skutečně velkolepá, uvnitř římského státu však docházelo k pozvolnému rozkladu republikánských hodnot a uspořádání.
Krize republiky, bratři Gracchové
Vnitropoliticky provázelo římský mocenský vzrůst pokračující utváření nobility. Nejmocnější aristokratické rody, jejichž příslušníci se vyznamenávali ve válkách, získaly faktický monopol v přístupu k magistraturám a tím i do senátu, který se stále více stával rozhodujícím orgánem. Prestiž lidového shromáždění naopak upadala. Nadále sice schvalovalo zákony, avšak nedisponovalo zákonodárnou iniciativou.
Republika se v druhé polovině 2. století př. n. l. díky svému územnímu rozmachu, jakkoliv se to může zdát paradoxní, dostala do vnitropolitické krize, která měla vyústit v období občanských válek a nakonec v zánik dosavadní státní formy. Důvodem byla hluboká sociální polarizace římské společnosti a volání po reformách, především v agrární oblasti. Jedním z důsledků římských vojensko-politických úspěchů byl příliv ohromného množství bohatství a otroků. Drobní rolníci a řemeslníci plebejského původu byli nuceni k časté a dlouhé nepřítomnosti ve válkách mimo Itálii, což ztěžovalo údržbu jejich hospodářství. Naproti tomu velcí majitelé půdy zvětšovali svůj majetek koupí nevýdělečných usedlostí nebo často i násilným vyháněním jejich vlastníků. Koncentrace velkostatků (latifundia) a masivní přechod k využívání otrocké pracovní síly v zemědělství a ve výrobě stupňovaly tlak na drobné rolníky, kteří tvořili páteř občanského miličního vojska. Vykořenění rolníci odcházeli do měst, kde zastávali příležitostné práce, čímž narůstala masa nemajetných. Klesající počet rolníků vedl zároveň i k oslabování bojeschopnosti římského vojska, které bylo v této době tvořeno pouze držiteli půdy. Rozmach Říma tudíž přivodil zánik těch vrstev římské společnosti, které na něm měly hlavní zásluhu. Zchudnutí širokých vrstev obyvatelstva vedlo k vylidnění venkova a k rostoucí nespokojenosti lidu.
Vzrůstající sociální napětí ještě více vygradovalo, když se v roce 133 př. n. l. tribun lidu Tiberius Gracchus pokusil prosadit pozemkový zákon, kterým měly být velkostatky omezeny a takto získaná půda rozdělena potřebným. Důvodem tohoto reformního úsilí byl kritický nedostatek rekrutů při odvodech do legií. Urputný odpor většiny senátorů, kteří přinutili Gracchova kolegu vetovat jeho návrh, se Gracchus pokusil zrušit tím, že prohlásil svého kolegu za sesazeného. Když se však ucházel o úřad tribuna lidu na další rok, byl zavražděn (133 př.n.l.). Jeho bratr Gaius Gracchus se o deset let později pokusil pokračovat v bratrově reformním úsilí, čehož chtěl dosáhnout jednak podporou jezdců, po senátorech druhé nejbohatší třídy, a jednak slibem římského občanství spojencům. Nicméně i Gaius zemřel stejně jako jeho bratr násilnou smrtí (121 př.n.l.).
Vítězství senátní většiny (optimates) nad lidovou stranou (populares) republice přesto uklidnění nepřineslo. Krize státu se naopak stále prohlubovala. Pouliční boje a politické vraždy byly na denním pořádku. Římem otřásala povstání otroků (především Spartakovo povstání v letech 73-71 př. n. l.), vpád Kimbrů a Teutonů (113-101 př. n. l.) a další namáhavé konflikty na hranicích říše (válka s Jugurthou). Této krizi vděčil za svůj strmý vzestup Gaius Marius, který díky své reformě vojska porazil nejprve Jugurthu a posléze také germánskéTeutony a Kimbry. Mariova reforma armády však byla odlišná od toho, co prosazovali bratři Gracchové. V armádě nyní mohli sloužit i bezzemci (capite censi), kteří byli později jako veteráni odměňováni přidělením půdy. Tak vznikl mezi vojevůdcem a jeho vojáky úzký vztah. Od tohoto okamžiku už vojáci nepociťovali loajalitu vůči státu, ale spíše vůči tomu, kdo jim zajišťoval půdu. Tím byly vytvářeny předpoklady k pozdějšímu propuknutí občanských válek.
[editovat]Občanské války
Kromě sporů uvnitř římské společnosti docházelo na přelomu 2. a 1. století př. n. l. rovněž ke konfliktům s italskými spojenci žádajícími zrovnoprávnění s Římany. V letech 91-88 př. n. l. probíhala tzv. spojenecká válka. Italové v ní byli sice poraženi, avšak většině z nich bylo brzy uděleno římské občanství. Sotva skončila spojenecká válka, hrozilo Římu nové nebezpečí na východě. V roce 88 př. n. l. bylo v Malé Asii povražděno několik desítek tisíc římských a italských kolonistů. Původcem tohoto činu byl pontský král Mithridatés VI., který se brzy nato zmocnil provincie Asie a dokonce se vylodil v Řecku, kde se na jeho stranu přidaly Athény. Populárové chtěli vedení války svěřit Mariovi. To přimělo vůdce optimátů, Lucia Cornelia Sullu, který se vyznamenal ve spojenecké válce, k postupu na Řím. Vzájemná rivalita mezi oběma stranami získala nyní podobu vojenského konfliktu – občanské války.
Když se Sulla po vítězství nad populáry vypravil proti Mithridatovi, převzali moc v Římě opět populárové, kteří optimátům připravili krvavou pomstu a Sullu prohlásili za nepřítele státu. Sulla však nekapituloval a po svém vítězném návratu z východu populáry přemohl a znovu ovládl Řím, načež byl jmenován diktátorem. Své politické odpůrce nechal zmasakrovat po vydání proskripcí – seznamu občanů, které bylo možné beztrestně zabít. Senát získal vedoucí úlohu ve státě a počet jeho členů byl téměř zdvojnásoben přijetím nejvýznačnějších jezdců. Sulla se ale své funkce záhy vzdal a zcela ustoupil z veřejného života, čímž uvolnil cestu dvěma jiným ambiciózním jedincům: bohatému patricijovi Marcu Liciniu Crassovi a úspěšnému vojevůdci Gnaeu Pompeiovi Magnovi. Druhý jmenovaný definitivně porazil Mithridata a reorganizoval poměry na Východě (vznik provincie Sýrie). Pouze slabá říše Ptolemaiovců v Egyptě, která se ale stala římským protektorátem, si zachovala nezávislost. Poté, co Cicero zdolal Catilinovo spiknutí, se Pompeius spojil s Crassem a ctižádostivým Gaiem Juliem Caesarem.
Tito tři muži uzavřeli v roce 60 př. n. l. neformální spojenectví k prosazení vlastních zájmů nazývané první triumvirát. Caesar se s pomocí ostatních triumvirů stal v roce 59 př. n. l. konzulem a zabezpečil si velení v Galii. Tuto ohromnou a lidnatou zemi si pak v několika málo letech úplně podrobil (galské války), přičemž obratně využil vnitřní rivality mezi jednotlivými místními kmeny. Když Crassus padl v roce53 př. n. l. v bitvě u Karrh během tažení proti Parthům, nepřátelství mezi Caesarem a Pompeiem, který měl podporu senátu, vypuklo otevřeně. Caesar, kterému v případě jeho návratu do Itálie hrozil politický proces, překročil v roce 49 př. n. l. se svými vojáky pohraniční řeku Rubikon, čímž započala další fáze občanských válek. V roce 48 př. n. l. dosáhl nad Pompeiem rozhodného vítězství v bitvě u Farsálu. Pompeius nato uprchl do Egypta, kde byl ale na popud egyptského krále zákeřně zavražděn. Do roku 45 př. n. l. získal Caesar vládu nad celým římským státem. Caesarův pokus o institucionální zakotvení své samovlády však neuspěl. Krátce po svém jmenování doživotním diktátorem padl o březnových idách roku 44 př. n. l. za oběť republikánskému spiknutí v senátu vedenému Brutem aCassiem.
Občanská válka vzplanula téměř okamžitě nanovo. Marcus Antonius a Caesarův synovec a adoptivní syn, Gaius Octavius (Octavianus), se v roce 43 př. n. l. spojili a s Aemiliem Lepidem utvořili druhý triumvirát namířený proti stoupencům republiky a Caesarovým vrahům. Po vítězství nad republikány v bitvě u Filipp v roce 42 př. n. l. si rozdělili vládu nad říší. Octavianus obdržel západní provincie, zatímco Antonius se odebral na východ, kde se sblížil s Caesarovou milenkou, egyptskou královnou Kleopatrou. Vzájemné rozpory oba triumviry ale brzy postavily proti sobě. V roce 31 př. n. l. zvítězil Octavianus nad Marcem Antoniem v námořní bitvě u Actia. Nedlouho poté spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. Tím skončilo období občanských válek a zároveň byla pohřbena i římská republika. V roce 27 př. n. l. se Octavianus na oko vzdal veškerých svých mimořádných pravomocí a vyhlásil obnovu republikánské ústavy.
[editovat]Císařství
[editovat]Zrod principátu
Octavianus stejně jako Caesar docílil samovlády. Avšak na rozdíl od Caesara se nepokoušel potvrdit svoji pozici ve státě získáním úřadu diktátora, nýbrž zastřel své autokratické postavení samovládce do hávu republikánských institucí. Čistě formálně ponechal v platnosti starou republikánskou ústavu a svoji pozici si zajistil převzetím výkonu různých republikánských úřadů, nabytím zvláštních plných mocí a především díky své kontrole klíčových provincií s početnými legiemi. Jmenoval se principem („prvním občanem“) a názorně tak demonstroval, že se považuje za rovného s ostatními senátory (princeps inter pares), kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli spolupodílet na vládě. Octavianem vytvořený vládní systém, který se v podstatných rysech lišil od staré republiky, se proto nazývá principát. Senát mu kromě mnoha jiných titulů udělil čestné jméno Augustus („Vznešený“).
Přesto i za principátu zůstaly přinejmenším zpočátku zachovány tradiční republikánské instituce: veškeré magistratury, senát, organizace správy provincií a náboženské funkce (úřad pontifika však zastával císař). Ovšem význam těchto ctihodných a starobylých institucí postupně upadal. Rozhodující politické orgány začaly brzy fungovat jako pouhé správní úřady. Instituce vytvářené císařem přebíraly krok za krokem kompetence republikánských magistratur. Jezdci a vzrůstající měrou také propuštěnci zaujímali klíčová místa v těchto úřadech. Taktéž senát, který císaři obsazovali svými oblíbenci, postupně ztrácel na významu. Jeho mocenskou roli převzala armáda a především pretoriáni, kteří sloužili jako císařova tělesná stráž. Rovněž sociální struktura republiky se začala proměňovat. Od doby Augustovy vlády docházelo ke vzestupu příslušníků nových společenských vrstev, obzvláště z řad Italů a provinciálů. Jezdci byli preferováni při výkonu státní správy na úkor senátorů, což způsobilo zvýšenou fluktuaci v rámci společenských tříd a odstraňovalo sociální přehrady. Obyvatelé římské říše měli nyní navíc mnohem snadnější možnost nabýt římské občanství.
Legitimita Augustovy vlády spočívala v jeho roli ochránce míru před chaosem občanských válek. Imperium Romanum ovládalo v této době celou oblast Středozemního moře. Nicméně římská expanze pokračovala i za Augusta: na Balkáně až k Dunaji, dále v Hispánii (jejíž dobytí bylo tehdy završeno) a v Germánii. Ovšem zde plány na zřízení provincie ztroskotaly poté, co byla římská armáda v roce 9 n. l. poražena v bitvě v Teutoburském lese Cherusky vedenými náčelníkem Arminiem. Augustus se následně omezil na zabezpečení stávajících hranic, podél kterých bylo rozmístěno vojsko čítající celkem asi 300 000 mužů. Říše stále více přecházela do obrany a soustřeďovala svůj vojenský potenciál k opevnění hranic (Limes Romanus). Tato císařova opatření přispěla k upevnění tzv. římského míru – Pax Romana.
Augustova vláda přinesla státu prospěch a blahobyt. Nastolením principátu byla zahájena epocha vnitřní i vnější konsolidace: císař nechal vybudovat síť nových silnic a cest. Hospodářství a kultura zažily po letech válek nový rozkvět. Byla podporována urbanizaceprovincií zřizováním kolonií veteránů a velkorysým udělováním římského občanství, což napomohlo rychlému rozšiřovaní řecko-římské kultury do provincií. Navzdory všem opatřením k uchování tradičních římských institucí započal již za Augustovy vlády pozvolný proces provincionalizace říše, ve kterém postupně klesal význam hlavního města říše a Itálie ve prospěch ostatních leckdy teprve nedávno dobytých zemí. Možnost vzestupu provinciálů se stále zvyšovala. Již za císaře Claudia se někteří stali senátory.
Po Augustově smrti v roce 14 nastoupil na trůn jeho adoptivní syn Tiberius, který byl lidsky komplikovanou osobností a vnitřně se zřejmě cítil spíše republikánem. Během své vlády se staral hlavně o zabezpečení hranic říše a naplnění státní pokladny. Významnou událostí v době Tiberiova panování bylo ukřižování Ježíše Krista v provincii Judea. Už třetí princeps, Caligula, se ukázal být tyranem par excellance. Jeho vláda skončila po třech letech, kdy byl zavražděn pretoriány. Za Claudia byla k říši připojena Británie později následovaná Thrákií, která měla již předtím status klientského státu závislého na Římu. Po Claudiovi, který byl otráven svou manželkouAgrippinou, získal vládu císařovnin syn Nero. Jeho zpočátku nadějné panování se brzy změnilo v teror, během něhož nechal císař povraždit mnoho členů své rodiny a spekuluje se, že dal zapálit Řím v roce 64. Za jeho vlády došlo rovněž k prvnímu pronásledováníkřesťanů. Když se nakonec proti jeho hrůzovládě vzbouřily legie, spáchal Nero sebevraždu. Neronova smrt v roce 68 znamenala konec vlády julsko-klaudijské dynastie. Toto datum také představuje určitý zlom v římských dějinách. Od tohoto okamžiku totiž jen málokterý císař pocházel z řad staré římské aristokracie.
Vrchol císařství
Vrchol císařství
Po Neronově smrti nastal v říši chaos („rok čtyř císařů“). Z bojů mezi jednotlivými uchazeči o trůn vyšel vítězně vojevůdce Vespasianus, který založil druhou císařskou dynastii Flaviovců. Vespasianus se pokoušel uspořádat rozvrácené státní finance a zajistit hranice říše na východě před pronikáním Parthů. Když po vesměs úspěšné vládě v roce 79 zemřel, stal se císařem jeho syn Titus, který v roce 70 převzal po svém otci velení v židovské válce a zvítězil v ní. Titovi bylo dopřáno jen krátké vládnutí, jež se navíc vyznačovalo převážně katastrofami (výbuch Vesuvu, morová epidemie). I přesto byl v Římě v roce 80 dokončen velkolepý Flaviovský amfiteátr. Po Titově předčasném skonu o rok později nastoupil jeho bratr Domitianus, jehož vláda je v pramenech, zejména Tacitem, vylíčena v temných barvách. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se dominem (pánem nad otroky). Svým stylem vlády provokoval staré elity, nicméně je nutné uznat i jeho nepochybné úspěchy ve válkách proti Britanům, Germánům a Dákům. Rovněž vytvořil velmi efektivní správní systém. V roce 96 však padl za oběť palácovému převratu.
Následující období adoptivních císařů je všeobecně považováno za vrcholné období impéria z hlediska kulturního, hospodářského i mocenského. Císaři vládli ve shodě se senátem a ten na oplátku respektoval státní uspořádání principátu. Senátem na trůn dosazený císař Nervaadoptoval vojevůdce Traiana, čímž jej učinil svým nástupcem. Traianus se stal vůbec prvním císařem, který nepocházel z Itálie, nýbrž z provincií (konkrétně z Hispánie). Tradičně je oslavován jako optimus princeps („nejlepší císař“), jelikož římská říše dosáhla za jeho vlády v roce 117 svého největšího územního rozsahu. Po vítězných válkách s Dáky a úspěšném východním tažení proti Parthům sahala římská moc od Skotska až po Núbii v severojižním směru a od Portugalska na západě až k Mezopotámii na východě.
Traianův nástupce Hadrianus se však zisků z výbojů východně od Eufratu prozíravě vzdal, neboť byly neudržitelné. Vláda tohoto vzdělaného helénofila přispěla k vnitřní konsolidaci říše a k civilizačnímu, kulturnímu a technickému rozkvětu, který napomohl rozšíření tehdy ještě mladého, avšak již značně rostoucího křesťanství. Hadrianus se věnoval především výstavbě efektivního pohraničního opevnění (například Hadriánův val v Británii). Nicméně moderní historikové mu vytýkají silné zadlužení státních financí. Ve skutečnosti se tehdy začaly projevovat první příznaky hospodářských potíží, které si však zatím nevyžadovaly přijetí zvláštních opatření.
V polovině 2. století za císaře Antonina Pia dosáhlo impérium vrcholu svého blahobytu, ale už za vlády „filozofa na trůně“ Marca Aurelia(161-180) se vyskytly první závažné problémy. Ohromná masa germánských a sarmatských kmenů překročila takřka podél celého Dunaje hranice říše a ohrožovala i samotnou Itálii. Podle Markomanů, jednoho z těchto kmenů, jsou tyto boje nazýványmarkomanskými válkami. Současně Parthové napadli v roce 161 východní provincie říše. Vítězná římská vojska zavlekla z východu do Itálie mor nazývaný „antoniniánská epidemie“. Vedle těchto vážných vnějších ohrožení, jež si vyžádala vynaložení četných zdrojů říše, se objevily také první známky rozkladu uvnitř římského státu. Státní finance se ocitly v nerovnováze, která mohla být napravena jen zhoršením mince. Po Marcu Aureliovi nastoupil jeho syn Commodus, druhý Nero. Ten byl zavražděn v roce 192, když senátoři nebyli nadále schopní snášet jeho tyranii. Nato následovalo další kolo občanských válek.
[editovat]Severovci a vojenští císaři
V roce 193 se chopil moci Septimius Severus – první císař pocházející z Afriky. Tomu se podařilo zvítězit nad Parthy a na počátku 3. století říši dočasně navrátil stabilitu. Již v době jeho vlády ale započal nebezpečný vzrůst moci armády. Jeho syn Caracalla, který se navzdory svému krutému chování k senátu a k vlastním příbuzným těšil mezi lidmi a vojáky jisté popularitě, padl za oběť atentátu během parthského tažení. Následovala krátká vláda Elagabala, jenž se neúspěšně pokusil o zavedení stejnojmenného orientálního božstva jako oficiálního státního náboženství. V roce 222 byl nenáviděný a zhýralý Elagabalus zavražděn a císařem se stal Alexander Severus. Ten se marně snažil osvědčit ve válkách proti Sásánovcům a Germánům a v roce 235 byl nespokojenými vojáky zavražděn.
Aby si císaři při svém nástupu na trůn zajistili loajalitu armády, udělovali vojákům peněžité dary, jejichž výše neustále stoupala. Tak došlo k tomu, že po smrti Commoda bylo císařství regulérně vydražováno. Armáda a především pretoriánská garda se staly hlavním faktorem při destabilizaci vlády. Septimius Severus se této skutečnosti snažil čelit zrušením těchto darů, zároveň ale drastickým způsobem zvýšil pravidelný žold, takže se výdaje na armádu staly nesnesitelnými. Výše žoldu rozhoupala spirálu zvyšování cen a vedla ke znehodnocování mince. Důsledkem byl hospodářský úpadek, který měl ničivý dopad na stabilitu státu.
Současně s tím se ekonomické a mocenské těžiště říše přesunulo z Itálie do provincií, z nichž se nyní rekrutovaly římské elity. Tento trend byl ještě posílen rozhodnutím Septimia Severa zpřístupnit důstojnické hodnosti v armádě všem vojákům bez ohledu na občanství. Itálie pozvolna ztrácela své privilegované postavení, což bylo završeno v roce 212, kdy Caracalla udělil všem svobodným obyvatelům říše římské občanství (Constitutio Antoniniana). Za Severovců se zásadním způsobem proměnila také zahraničněpolitická pozice římské říše: na východě nahradila v roce 224 slabou parthskou říši vláda dynastie Sásánovců. V téže době nastal mezi Rýnem a Dunajem proces konstituování mohutných germánských kmenových svazů, které útočily na římské hranice a pronikaly hluboko na římské území.
Rokem 235 začalo neblahé období vlády vojenských císařů známé jako krize třetího století. Nepřetržitá série občanských válek, uzurpací, vzpour a vraždění císařů oslabila obranu říše a učinila jí tak bezmocnou vůči útokům jejích nepřátel. Během padesáti let mezi zavražděním Alexandra Severa a nástupem Diocletiana se na trůně vystřídalo v rychlém sledu celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vojenští císaři se museli vypořádávat s útoky Germánů na Rýně a Dunaji. Gótové sídlící při severních březích Černého moře podnikali ničivé nájezdy na Balkán a do Řecka a útočili dokonce i na města v Malé Asii. Na západě vydrancovali Alamani v šedesátých letech 3. století Galii a Itálii, avšak nejtěžší boje se odehrály s novoperskou sásánovskou říší na východě. Ta se ukázala jako mnohem vážnější protivník římské říše, než jakým kdy byli Parthové. Perský velkokrál Šápúr I. vpadl několikrát do Sýrie a opakovaně porážel římské armády. V roce 260 padl do jeho rukou císař Valerianus, který poté zemřel v perském zajetí. Zatímco se Římané snažili udržet východní provincie, začala se římská vláda rozkládat i na západě. Správci provincií, kteří veleli mnoha legiím, je čím dál častěji využívali k získání moci. Přitom docházelo k neustálým uzurpacím či k odpadnutím celých provincií (galské císařství). Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedly říši na pokraj záhuby.
Prohlubování chaosu pokračovalo až do vlády císaře Claudia II., kterému se v roce 269 podařilo zvítězit nad Góty v bitvě u Naissu(dnešní Niš). V roce 272 si císař Aurelianus podrobil Palmýru, někdejšího římského spojence, jehož královna Zenobia využila římské slabosti a dočasně se zmocnila téměř všech východních provincií. Aurelianus porazil také Germány a obnovil římskou kontrolu nad Galií. Krize vedla ke značným společenským změnám, které však nezasáhly všechna území říše stejně. Římanům se tak podařilo odvrátit hrozící zánik říše. Nestabilita a chaos vytvářely příznivé podmínky pro šíření křesťanství, jehož stoupenci hlásali mír a spásu. Na rozdíl od ostatních náboženství a pohanských kultů však křesťané neprojevovali patřičný respekt k instituci císařství. Císař Decius, jenž se pokusil obnovit uctívání starých božstev, žádal, aby jim všichni obyvatelé říše povinně obětovali. Když se tomuto nařízení křesťané vzpírali, nařídil jejich pronásledování. Po Deciovi pronásledovali křesťany také Valerianus a Diocletianus.
[editovat]Nástup pozdní antiky
Nástup Diocletiana na trůn v roce 284 symbolizoval počátek období pozdní antiky, které bylo charakterizováno postupující centralizací a byrokratizací říše a pozdějším vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Diocletianovi se podařilo celou řadou opatření a reforem odvrátit hrozící zánik říše, dosavadní formu vlády – principát – přitom postavil na zcela nových základech. Císař provedl reformu státní správy, v rámci níž zvýšil počet provincií. V každé z nich byla oddělena civilní a vojenská správa, což mělo jejich správcům zamezit ve vzpouře proti ústřední vládě. Stanovením nejvyšších možných cen se Diocletianus neúspěšně pokusil bojovat s hospodářským poklesem a utlumit inflaci, která v říši řádila už od 3. století. K zajištění hranic říše provedl reformu armády, jež si ale vyžádala zvýšení už tak vysokých daní.
Diocletianus dále vytvořil nový systém vlády zvaný tetrarchie („čtyřvládí“). Za svého kolegu a druhého augusta povolal svého přítele Maximiana. Oba císaři později jmenovali po jednomcaesarovi jako svých zástupcích (Constantius I. Chlorus a Galerius). Důvodem této reformy byla jednak snaha zabránit uzurpacím velitelů pohraničních armád a jednak skutečnost, že nebylo v silách jediného člověka efektivně ovládat celý stát. Myšlenka rozdělení vlády nebyla úplnou novinkou, avšak teprve za Diocletiana byla důsledně realizována, přestože jí nelze považovat za ústup od ideje říšské jednoty. Řím zůstával i nadále hlavním městem, přestože všichni císařové přemístili své rezidence blíže k hranicím, kde mohli lépe čelit nepřátelům říše.
Diocletianus se rovněž snažil utužit autoritu státu a osoby císaře, pročež přijal přízviskoIovius podle boha Jova. Křesťany, kteří mu odmítali vzdávat božské pocty, považoval za neloajální vůči říši, kvůli čemuž neváhal rozpoutat jejich poslední a nejtěžší pronásledování. Po vzoru orientálních despotů si Diocletianus vsadil na hlavu diadém a obklopil se ohromným císařským dvorem. Na rozdíl od principátu, kdy se císaři snažili alespoň zdánlivě vládnout ve shodě se senátem, Diocletianus nebral na senát žádné ohledy a počínal si jako neomezený panovník (dominus et deus). V tomto systému vlády vystupovali občané čím dál více jako poddaní císaře, čemuž napomohl také sociální fenomén rozvíjející se již od 1. století – kolonát. Postupný útlum přílivu otroků nutil velkostatkáře k pronajímání svých pozemků pachtýřům, kolónům. Jako pachtovné museli kolóni odvádět statkářům nejprve peníze a později část úrody. Tím se kolóni, třebaže byli římskými občany, stávali závislými na velkostatkářích a ztráceli svoji svobodu. Tento trend se ještě více prohloubil za Diocletianova nástupce Konstantina, kdy byli kolóni připoutáni k půdě.
Systém tetrarchie se zhroutil krátce poté, co Diocletianus v roce 305 odešel do ústraní, jelikož bez jeho autority propukly mezi jednotlivými tetrarchy konflikty. Během následných zmatků a občanských válek byl v roce 306 prohlášen za císaře syn jednoho z Diocletianových caesarů Konstantin Veliký. V roce 312zvítězili Konstantinovi vojáci s Kristovým monogramem na štítech v bitvě u Milvijského mostu nad císařem Maxentiem a v následujícím roce vydal Konstantin v Mediolanu (dnešní Milán) edikt, jímž uznal křesťanství za rovnocenné náboženství. Přijetím křesťanství, které se formálně stalo pouze tolerovaným, ve skutečnosti však preferovaným náboženstvím, měl stát získat novou jednotící ideologii.
Církev se svoji složitou hierarchií rychle prorostla do římského správního systému a již za Konstantina se stala pilířem říšské moci. V roce 312 dosáhl Konstantin vlády nad západem a v roce 324 se po vítězství nad Liciniem ustavil jediným vládcem celého impéria. Kromě uznání křesťanství bylo jeho vládnutí významné ještě jednou událostí: založením Nového Říma – Konstantinopole. Těžiště říše se tím s definitivní platností přesunulo do její bohatší a stabilnější východní poloviny. Konstantin pokračoval v Diocletianových správních reformách zavedením nových územních celků. Říše byla rozdělena do čtyř prefektur, které se pak dále členily na třináct diecézí, čímž byla zvýšena výkonnost státní správy. Diocletianovy a Konstantinovy reformy přispěly ke stabilizaci říše a poskytly státu nové finanční zdroje, které dovolily zvětšit vojsko a zajistit lepší obranu ohrožených hranic. Enormně vyšroubovaná daňová zátěž ovšem podlomila hospodářství říše a stále více poddaných nutila k úniku od tohoto tíživého břemena. Římskou společnost především v západních provinciích říše zachvátila v této době vlna deurbanizace.
Záhy po smrti Konstantina v roce 337 se mezi jeho třemi syny rozhořel boj o moc. V roce 353 se poslední z nich Constantius II. stal opět jediným vládcem říše. Po něm nastoupil v roce 361 jeho bratranec Julianus zvaný Apostata (Odpadlík), neboť se pokusil o návrat k pohanství. Nezapočal však žádné nové pronásledování, ale pouze otevřenou veřejnou podporu původních kultů a také skrytě podporoval rozpory uvnitř církve. Napsal řadu spisů a dopisů, z nichž nejznámější je patrně Contra Galileos. Obnova starých kultů však neměla dlouhého trvání a Julianovou předčasnou smrtí během tažení v Persii v roce 363 konstantinovská dynastie zanikla. Juliánův nástupceJoviauns pak většinu Juliánových nařízení podporující pohanství a jeho postavení v impériu zrušil. Za Valentiniana I. byla říše ze správních důvodů dočasně (364) a po smrti Theodosia I. trvale rozdělena (395). Valentinianus se podělil o vládu se svým bratremValentem. Po vpádu Hunů do východní Evropy v roce 375, čímž započalo stěhování národů, bylo Gótům povoleno překročit Dunaj a usadit se v říši. Ti se ale kvůli nesnesitelným životním podmínkám brzy vzbouřili. Valens se je pokusil zpacifikovat, avšak v roce 378 byl poražen a zabit v bitvě u Adrianopole, jež je po bitvě u Kann považována za druhou nejtěžší porážku Římanů v historii.
Nový císař Theodosius byl nucen uzavřít s Góty smlouvu, která jim umožnila pobývat na římském území jako foederati. Přítomnostbarbarů na římském území se od tohoto okamžiku stala trvalým jevem. V roce 394 se Theodosius po zdolání poslední z mnoha uzurpací a vzpour, k nimž došlo na západě, stal posledním císařem, který vládl nad celým územím impéria. Během jeho panování bylo křesťanství oficiálně ustanoveno za jediné státní náboženství. Po Theodosiově smrti v roce 395 byla římská říše rozdělena mezi jeho dva neschopné syny: Honorius vládl na Západě, zatímco Arcadiovi byl svěřen Východ. Třebaže toto rozdělení se postupem času ukázalo jako definitivní, myšlenka říšské jednoty přesto trvala i nadále – zákony vydané jedním z císařů byly proto běžně uznávány i druhým vládcem.
Zánik antického impéria
.jpg)
Východořímská říše byla ekonomicky konsolidovanější a hustěji obydlenou polovinou impéria, která bez vážnější újmy přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomuzápadořímská říše v průběhu 5. století pozvolna upadala. Postup Hunů do Evropy spustil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu celého kontinentu. V desetiletích následujících po porážce u Adrianopole ztratila říše kontrolu nad většinou svých západních provincií. Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané na počátku století legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn poté v roce 406 překročily barbarské kmenySvébů, Vandalů a Alanů, které během několika málo let vyvrátily římskou správu v Galii a v Hispánii, zatímco vzdálená Británie byla ponechána svému osudu. V roce 410 vydrancovaliVizigóti vedení náčelníkem Alarichem Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. O několik let později byli sice Vizigóti vytlačeni z Itálie do jižní Galie, přesto však dále představovali závažné nebezpečí do budoucna. Zatím Vandalové pronikli do Afriky a tuto pro říši tolik důležitou provincii opanovali po pádu Kartága v roce 438. V roce 455 se jim pak podařilo podruhé vyplenit Řím (jejich jména se proto od 18. století užívá jako nadávky).
Kolaps západní říše měl řadu příčin. Jaké procesy vedly ve svém konečném důsledku k přeměně západořímské říše v řadu germánských království, je již velice dlouhou dobu předmětem diskuzí historiků. Za jeden z hlavních důvodů je pokládána barbarizace římského vojska, které bylo tvořeno převážně germánskými žoldnéři na místo Římanů. Taktéž velikost armády nebyla dostačující k tomu, aby dokázala zabezpečit hranice říše. Státní správa se ocitla v rozkladu, současně ekonomika impéria byla rozvrácena příliš vysokými daněmi, které zbavovaly obyvatelstvo loajality k římskému státu.
Třebaže v roce 451 dokázali Římané ve spojení s Vizigóty a pod vedením Aetia přemoci Huny vedené Attilou v bitvě na Katalaunských polích, římská říše na západě spěla ke svému rychlému konci. Slabí císaři nebyli schopní zabránit nevyhnutelnému rozvratu, neboť byli často pouhými loutkami v rukou velitelů armády. V roce 476 Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta, což je považováno za okamžik zániku západořímské říše (posledním uznaným císařem Západu byl Julius Nepos, jenž žil až do roku 480), ačkoli sám Odoaker se považoval za „Germána v římských službách“ a svou vládu se snažil interpretovat jako správu Itálie jménem císaře v Konstantinopoli. Čistě formálně byla tedy Itálie stále součástí říše. Rovněž Odoakerův nástupce, ostrogótský král Theodorich Veliký se snažil získat uznání východního císaře.
Na rozdíl od Západu východní říše nebyla germánskými nájezdy zasažena tak ničivě, kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a především obratnou diplomacií. Měla také geograficky lépe hájitelné hranice. Obzvláště mocné anatolské pohoříTaurus a Propontida tvořily přirozenou překážku nepřátelským invazím. Hunům ani Germánům se nikdy nepodařilo překročit Hellésponta bohaté provincie v Malé Asii, v Sýrii a v Egyptě proto zůstaly ušetřeny jejich vpádů. Vliv germánského elementu v armádě, který osudově přispěl ke zhroucení Západu, byl ještě v 5. století eliminován. Příznačné je, že se tak mohlo stát pouze s pomocí jiných barbarů – Isaurů. I přes těžké a ne vždy vítězné boje s Huny a Góty na Balkáně nepostihl východní říši rozklad tolik charakteristický pro západní provincie v 5. století.
Za vlády Justiniána I., posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dobyl východořímský vojevůdce Belisar zpět velké části Západu (severní Afrika, Itálie, jižní Španělsko). V téže době se říše jen s velkým vypětím vypořádávala s agresí Sásánovců na svých východních hranicích. Jejich útoky nabývaly od čtyřicátých let 6. století na intenzitě, neboť Peršané po pádu Západu cítili šanci na obnovení říše Achaimenovců v celém jejím někdejším rozsahu. Období mírové koexistence mezi oběma státy tím skončilo, načež nastala dlouhá a namáhavá etapa římsko-perských válek, která trvala prakticky celé jedno století. Justinián se navzdory tomu stal nejmocnějším vládcem Středomoří, přičemž východořímská říše kontrolovala velkou část kdysi římského území (s výjimkou Británie, Galie a většiny Hispánie). Nicméně brzy po Justiniánově smrti (565) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Po roce 568 si Langobardi podmanili téměř celou Itálii a rovněž jižní Hispánie se po několika desetiletích ocitla znovu v moci Vizigótů.
Východořímská říše byla v 6. století zmítána náboženskými spory mezi ortodoxními křesťany a monofyzity. To společně s vysokou daňovou zátěží způsobenou ustavičnými válkami vzbuzovalo nespokojenost obyvatelstva a vedlo k oslabení jeho loajality, hlavně v Sýrii a v Egyptě. Na začátku 7. století si Sásánovci dočasně podrobili velké části říše. Perské armády velkokrále Husrava II. dokonce dvakrát postoupily až k samotné Konstantinopoli (v roce 626 spolu s Avary). Peršané navíc zJeruzaléma odcizili svatý kříž, který údajně nalezla matka císaře Konstantina Helena, a jenž představoval nejposvátnější relikvii říše. Císař Herakleios v této dlouhé a náročné válce nakonec dosáhl vítězství, nicméně vyčerpaná říše nedokázala čelit následné arabské expanzi, během níž definitivně pozbyla vládu nad Sýrií a Afrikou. Obzvláště ztráta bohatého Egypta, který se vzdal Arabům téměř bez boje zradou monofyzitského alexandrijského patriarchy Kýra, východořímskou říši rozhodným způsobem oslabila.
Herakleios v rozporu s římskými tradicemi přijal namísto latinského titulu augustus starý řecký královský titul basileus a zároveň povýšil řečtinu na úřední jazyk. Říše v průběhu 7. století postupně ztratila svůj římský a antický charakter. Hluboké vnitřní a vnější změny vedly tudíž také na Východě k nástupu středověku. Východořímská říše se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do 15. století. Třebaže se její obyvatelstvo nadále považovalo za Rhomaioi, tedy Římany, ve vnitřních strukturách říše došlo po roce 640 k zásadní transformaci, takže se zdá celkem oprávněné hovořit nejpozději od tohoto data o východořímské říši jako o Byzanci.
zdroj:wikipedie
Žádné komentáře:
Okomentovat